7. března 2024 Z Charity Český Krumlov

Den výročí války na Ukrajině. Náhled do života dětí, které prchaly před válkou.

Ve Velešíně, v nízkoprahovém zařízení Molo, se děti z Ukrajiny rozhodly sdílet své osobní příběhy v rámci dvouletého výročí války na Ukrajině. Děti se postavily před své vrstevníky a odhalily detaily toho, jak válka ovlivnila jejich životy od samého začátku. Vyprávěly o své náročné cestě za novým domovem. Příběh jedné z dívek jsme se rozhodli s vámi sdílet.

Děti vyprávěly o tom, jak válka začala u nich doma, jak vypadala jejich cesta do České republiky i to, jak bylo náročné začlenit se do nové společnosti, kde nerozuměly žádnému jazyku kromě toho svého rodného. Tyto příběhy pomohly ostatním dětem otevřít oči. Někteří našli větší pochopení pro ty, kteří museli opustit své rodiny, domovy, školy, kamarády i prostředí, kde byli ještě nedávno šťastní.

Jedním z příběhů, který nás zasáhl je příběh dívky, která k nám do nízkoprahového zařízení dochází od samého počátku. Její příběh nám poskytl hluboký vhled do toho, jak těžké bylo, a stále je pro její rodinu žít zcela nový život. Vzhledem k tomu, že jsme anonymní služba, rozhodli jsme se jméno dívky neuvádět, proto použijeme pouze zkratku V.

V.: „Vzpomínám si na ten den, kdy tatínek přišel do ložnice, kde spala mamka. Bylo 5:20 ráno a tatínek maminku vzbudil se slovy, že je válka. Mamka nás všechny vzbudila a já jsem šla s tatínkem do obchodu koupit nějaké jídlo a pití, protože v televizi říkali, že se máme schovat do úkrytů. Všude zněly sirény, ale nebylo to chvíli, trvalo to hodiny, bez přestání. Když jsme přišli do obchodu, všude byl hrozný zmatek. Vše bylo vykoupené, nikde nebylo žádné jídlo. My jsme doma úkryt neměli, a proto jsme byli schovaní ve sklepě. Nejdéle jsme byli ve sklepě celý den vkuse. Když jsme mohli být doma a šli jsme spát, museli jsme chodit spát oblečení a obutí, abychom se mohli co nejrychleji ukrýt do bezpečí, kdyby se rozezněly sirény.“

V. popisovala, že z počátku nevěděla, co válka je, jaké nebezpečí jí i celé rodině hrozí.

„V televizi pořád mluvili o válce, ale nerozuměla jsem tomu, co válka je. Jednoho dne jsem slyšela výbuch a viděla jsem velký dým. Raketa dopadla na letiště, které bylo nedaleko nás. Začala jsem se bát. Tatínek plakal, nevěděla jsem proč. On už ale v tu chvíli věděl, že budeme muset opustit dům a on nebude moc jít s námi. Je lékař a musel zůstat na Ukrajině pomáhat lidem.“

Při vyprávění měla chvílemi slzy v očích. Zmínila se, že jejím největším přáním je se zase vidět s taťkou.

„Po výbuchu jsme si museli rychle sbalit věci a tatínek s námi šel na autobusovou zastávku. Chtěla jsem ho obejmout, ale nestihla jsem to. Nevěděla jsem, že ho takhle dlouho neuvidím.“

Následně popsala, jak náročnou cestu museli absolvovat. Cesta do České republiky jim trvala dva dny kvůli kolonám na hranicích.

„Když jsme přijeli do Prahy, tak jsem nevěděla ani to, v jakém státě se nacházíme, neuměla jsem přečíst nápisy, které byly kolem mě. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, co bude dál.“

Co je válka V. pochopila, až když byla v České republice.

„Co je válka jsem pochopila, až když jsem viděla videa, která byla na internetu. Bála jsem se o taťku, bála jsem se, že umře. Teď jsme s taťkou v kontaktu každý den, už se tolik nebojím a hned, jak to půjde, tak za ním pojedu na Ukrajinu. Těším se, až ho obejmu. Moc mi chybí.“

Její maminka měla v České republice kamarádku, která jim pomohla sehnat ubytování a vyřídit vše potřebné.

„Mamka má kamarádku, která bydlí v České republice už několik let, pomohla nám najít bydlení kousek od Velešína, ale to bylo jen na chvíli. Kvůli dojíždění do školy jsme se přestěhovali přímo do Velešína.“

První dny byly pro V. i její rodinu velmi těžké.

„Nastoupila jsem do základní školy ve Velešíně, nikomu jsem nerozuměla, neměla jsem žádné kamarády, bylo to pro mě těžké. Také jsem často potkávala zlé lidi. Pokřikovali na mě nenávistné a ošklivé věci. Teď už je to mnohem lepší, ale stále se s tím setkávám.“

Nakonec jsme se V. zeptali, zda se chce vrátit na Ukrajinu, nebo zůstat v České republice. Odpověděla, že by ráda zůstala v ČR, protože se jí tu líbí, ale jen pod podmínkou, že tu s nimi bude moc být její otec. Pokud by se nemohl vrátit, chtěla by zpátky na Ukrajinu, aby mohla být s ním.

V. k nám dochází od samého začátku, kdy začala bydlet ve Velešíně. U nás v nízkoprahovém zařízení vyhledávala a našla pocit bezpečí, pochopení i přijetí. V Mole se seznámila nejen s dětmi, které také pochází z Ukrajiny a mají podobný životní příběh, ale našla si kamarády i mezi těmi ostatními. Nejen s V., ale i se všemi ostatními stále pracujeme na začlenění do společnosti, ať už je to zdokonalováním se v českém jazyce, pomocí se školní přípravou nebo třeba seznámením s českými zvyky a tradicemi.

Jsme rádi, že se s námi podělila o svůj příběh a dovolila nám nahlédnout do nejobtížnějšího období svého života. Mnozí poté našli větší pochopení pro to, jak obtížné je začít zcela nový život. Tato aktivita posílila pouto mezi dětmi a pomohla jim pochopit, že v krizové situaci je důležité být nápomocný a přijmout ty, kteří skutečně potřebují pomoc.